ČSSD navrhuje bankovní daň z aktiv, která by většinou svých klíčových charakteristik měla blízko k bankovní dani, kterou v roce 2010 zavedlo Maďarsko. Tam banky břímě daně přenesly na své klienty, zejména pak na relativně hůře situované příjemce hypotečních úvěrů z řad domácností. Přenos daňového břímě na bankovní klientelu je však v rámci EU takřka univerzálním důsledkem zavedení bankovní daně. Ekonomická teorie i empirická data potvrzují, že břemeno bankovní daně nesou úplně nebo z velké části klienti banky, spíše příjemci úvěrů než vkladatelé. Celková dostupnost úvěrů se zhoršuje.
Sektorové zdanění bank v EU
Případná bankovní daň v ČR, tak, jak ji navrhuje ČSSD, by neměla – a nemohla mít – žádnou vazbu na světovou finanční krizi. Vlna zavádění bankovních daní v zemích EU, jež kulminovala v roce 2011, opadla. Jedinou zemí, která po roce 2013 v EU bankovní daň zavedla, je Polsko. V roce 2016 tento krok zemi dle odhadů připravil o 0,2 procentního bodu ekonomického růstu, zejména proto, že zpomalil růst objemu úvěrů. Další negativní efekty bankovní daně teprve ještě mohou nastat, jak upozorňuje například Mezinárodní měnový fond.
Přínosy vs. rizika
ČSSD bankovní daň navrhuje v kontextu snahy omezit údajně enormní odliv zisků z ČR a v kontextu svého úsilí redukovat takzvané „dolování renty“ zahraničními vlastníky. Nezamýšlí tedy bankovní daň jakožto prostředek, jenž by měl tlumit dopady případné bankovní krize, ať už vytvořením záchranného fondu nebo internalizací systémového rizika. Ostatně je otázkou, zda bankovní daň obecně může vůbec být účinným prostředkem k omezení systémového rizika. Naše analýza možného chování bankovního sektoru po zavedení daně ukazuje, že bankovní daň by mohla do systému vnést rizika paradoxně naopak více, mimo jiné skrze snahu o zvýšení ziskovosti prostřednictvím snížením přebytečného kapitálového polštáře.
Ukazujeme, že banky mohou v rozporu s avizovaným záměrem zavedení bankovní daně (napravit dle navrhovatele nadměrný odliv kapitálu z bankovního sektoru formou dividend mateřským bankám) podíl zisku vypláceného na dividendách zvýšit. Identifikujeme také další potenciální nežádoucí účinky bankovní daně, především potenciální zdražení úvěrů, snižování zaměstnanosti v odvětví a změnu struktury bilancí bank směrem k rizikovějším aktivům.
Polská zkušenost se zavedením bankovní daně indikuje, že vstupní odhad jejího inkasa, uplatňovaný v rámci politické agitace za prosazení příslušné legislativy, se může výrazně rozcházet s realitou. Reálné inkaso daně může být třeba i o třetinu nižší. Navýšení příjmů státního rozpočtu, které ČSSD vyčísluje na více než 11 miliard korun, tak může být realisticky vykoupeno ztrátou celé ekonomiky, která bude obdobného, nebo dokonce vyššího rozsahu než ono navýšení.
Měla by ČR zavést sektorovou daň?
Náklady bankovní daně v ČR, zemi, která má zdravý a dlouhá léta stabilizovaný bankovní systém, tak z hlediska možného dopadu na ekonomiku evidentně převyšují její přínosy. Zavedení daně by se projevilo zpomalením tempa ekonomického růstu s možnými nepříznivými důsledky pro celkovou zaměstnanost a investice. Tento náklad by mohl mít smysl, pokud by daň výrazně zvyšovala odolnost tuzemského bankovního systému a zásadně redukovala pravděpodobnost vzniku systémové bankovní krize. Tato pravděpodobnost je však v ČR už nyní relativně velice nízká a nelze tak předpokládat, že by ji zavedení bankovní daně významněji snížilo. Pokud je cílem ČSSD spíše než prevence bankovní krize snaha o zamezení odlivu kapitálu z ČR, existují prověřenější způsoby, jak toho docílit. Jedním z nich je zvýšení atraktivity investičního prostředí v ČR. S tím je však konzistentní mnohem spíše snižování daní, nebo alespoň daňová stabilita. Návrh na dodatečné zdanění bank povede naopak ke snížení důvěryhodnosti nejen bankovního, ale obecně podnikatelského prostředí v ČR s potenciálním negativním vlivem na příliv zahraničních investic a ochotu zahraničních investorů zisk reinvestovat v tuzemsku.
Celou analýzu si můžete přečíst zde.